Jak mluvit s nadřízeným o RS?

Jak by měl zaměstnanec mluvit se svým nadřízeným o své nemoci? Měl by se na takový pohovor nějak připravit? Měl by si sám v sobě něco ujasnit? Na tyto a další otázky jsme hledaly odpověď se zkušenou HR manažerkou Vendulou Mikšovskou ze společnosti Alfa Union.

Kdy? O čem? A jak?

Úplně první rada HR manažerky zní: Jdeš-li na jednání, měj základní myšlenku, čeho chceš při jednání dosáhnout. A zopakuj si to těsně před jednáním, někdy pomáhá si to i napsat. Důležité také je mluvit s nadřízeným o svých zdravotních problémech s RS ve správnou chvíli. Mělo by to být až v okamžiku, kdy jsem já sám se svou nemocí srovnaný. Vendula Mikšovská k tomu říká: „Znamená to, že člověk ví, co jeho nemoc obnáší, má dost informací o léčbě, ví jaká omezení přináší, přijal ji a dovede s ní fungovat. Zaměstnanec by měl umět srozumitelně pojmenovat, co potřebuje od kolegů a nadřízeného, aby mohl svou práci dobře vykonávat. Měl by mít jasno, a to je také velmi důležité, jaký bude jeho dlouhodobý přínos pro firmu.“ V situacích, kdy hovoříme o takto citlivých tématech, je také dobré si předem definovat hranice, kam až chceme své nadřízené či kolegy do svého soukromého prostoru pustit. „Má-li člověk srovnaná tato témata, tak o své nemoci může mluvit s kýmkoliv, včetně nadřízených, protože už nebojuje se sebou, ale hledá komunikační kanál a řešení,“ uzavírá HR manažerka.

Předpokládejme, že druhá strana neví, jak se cítíme

Mnoho lidí, a nadřízení nejsou žádná výjimka, když s nimi začneme mluvit o nemoci, tedy o něčem, co je pro ně neznámé a z jejich pohledu i ohrožující, se automaticky nastaví do obranného režimu. Vendula Mikšovská vysvětluje: „Chceme-li někomu říci, co nás tíží (v tomto případě roztroušená skleróza) a co od něj potřebujeme, vyplatí se popřemýšlet, jaký ten člověk je a jak s ním toto citlivé téma probírat. Osvědčilo se v takových případech neptat se lidí, jestli něco vědí o roztroušené skleróze, protože rozpačitý člověk řekne ano, ale ptát se otázkou: „Co všechno o RS víte?“ Otevře to rozhovor a dozvíte se, z čeho může mít druhá strana obavy nebo čemu nerozumí.

Mnoho problémů mezi lidmi je způsobeno rozpaky. „Lidé najednou nevědí, jak mají s takovou informací naložit,“ vysvětluje manažerka. „Proto je dobré jakýmkoliv způsobem připravit prostor, abychom toho druhého nezaskočili, aby měl například možnost rozhovor přerušit, zjistit si informace a přemýšlet o nich.“ Zaměstnanec může celou situaci posunout a zjednodušit i tím, že na schůzku přinese podklady, které si může nadřízený v klidu do další schůzky prostudovat.

Prostředí firmy je důležité

V zaměstnání se lidé pohybují v různých prostředích a v každé firmě je také nastavena různá úroveň komunikace. Jak takový dialog a hledání řešení vypadá, přiblížila Vendula Mikšovská na konkrétním příběhu, který se sice netýká přímo roztroušené sklerózy, ale je poučný: „Jednou ke mně přišel na první pohovor zájemce o práci, který mi hned zkraje řekl, že mu byla diagnostikována epilepsie, bere léky, je stabilizovaný a jeho nemoc se tedy nadále neprojevuje,“ vypráví manažerka. „Přiznala jsem otevřeně, že s touto nemocí nemám vůbec žádné zkušenosti a musím se nejprve poradit s naším lékařem, co to pro firmu znamená, zda nám z toho plynou nějaká rizika, co potřebujeme připravit apod. Bylo skvělé, že nový zájemce o práci byl velmi vstřícný a otevřený, ptala jsem se ho, zda se přece jen u něj nemoc nějak projevuje, co máme dělat, když bude třeba volat lékaře. Měla jsem spoustu otázek, na které mi postupně odpověděl. Když k nám pak tento muž nastoupil, sám se rozhodoval, komu z kolegů o tom řekne. Nakonec se svěřil nejbližšímu okolí a vše fungovalo velmi dobře. Lidé kolem něj věděli, že neupadá do bezvědomí, jen může mít občas krátké okamžiky, kdy vypadne ze soustředění. Byli na to připraveni, věděli, kdy mají něco udělat a věděli, kdy nemusí dělat nic,“ říká Vendula Mikšovská a dodává: „víte, já věřím, že si lidé vzájemně chtějí pomoci, jen někdy nevědí, co je ta správná pomoc.“

Může pomoci i kolega

Někdy rozhovor s nadřízeným může zprostředkovat i kolega, kterému věříme. „Někdy máme pocit, že cesta musí jít vždy rovně, ale „cik cak“ cestička může být účinnější. Někdy tím prvním, komu se svěříme, může být kolega, se kterým se cítíme dobře a máme k němu důvěru. Za prvé se s ním můžeme lépe připravit na schůzku s nadřízeným, ujasnit si, jak některé věci vysvětlit, a za druhé on může být člověkem, který nám dveře k nadřízenému snadněji otevře nebo společně přijdeme na to, kdo by mohl být vhodným prostředníkem. Tím může být ve firmě také personalista, na to lidé někdy zapomínají,“ dodává HR manažerka.

Zdroj: https://www.rskompas.cz/

Leave a reply

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

Time limit is exhausted. Please reload the CAPTCHA.