Mluví se o vyléčení RS. V jaké fázi jsme ve skutečnosti?

Dnes si budeme povídat s prof. RNDr. Janem Krejskem, CSc., který je od roku 2004 profesorem imunologie a alergologie na Univerzitě Karlově, Lékařské fakultě v Hradci Králové, kde je mimo jiné členem například Rady vědní oblasti Imunita a infekce. Doktor Krejsek vydal rovněž dvě knihy: Klinická imunologie (2004) oceněné cenou Českého literárního fondu Hlávkovy nadace jako nejlepší publikace v oblasti medicíny a Imunologie člověka (2016). Je emeritním přednostou Ústavu klinické imunologie a alergologie LF UK a FN Hradec Králové.

S dovolením začneme tím asi nejaktuálnějším. Nedávno se v médiích objevila informace o tom, že by se od příštího roku dala vyléčit, nikoliv už pouze léčit, roztroušená skleróza. Je to nadnesená informace, nebo je to skutečnost?

Je obecně známo, že v médiích jsou pro zvýšení atraktivity používána zjednodušení. Platí to i pro tuto oblast. Je pravdou, že pro řadu onemocnění, které mají původ v autoimunitě, probíhají klinické studie ověřující účinnost nových postupů. Konkrétně jde o odstranění autoreaktivních B (T) lymfocytů, které jsou příčinou těchto imunopatologií.

Ona terapie prý dokáže odstranit příčinu chronických zánětů a pacienta tak úplně uzdravit. Mluví se o tom, že to prokázaly desítky klinických studií. Jak dlouho se na těch studiích pracovalo? Na kolika pacientech už se terapie vyzkoušela a s jakým výsledkem?

Konkrétní informace lze najít na stránkách Food and Drug Administration, USA. Tam jsou konkrétně uvedeny studie, které již probíhají i úroveň klinického zkoušení. Lze říci, že pro některé autoimunitní choroby je toto klinické zkoušení velmi pokročilé. Je velký předpoklad, že se v případě pozitivních výsledků stane podkladem pro schválení těchto léků. Celý proces schvalování je velmi náročný. Pro použití v Evropské unii musí každý nový lék získat také schválení European Medicine Agency (EMA).

Co přesně si člověk má představit pod pojmem buněčná a genová terapie? V čem tkví, a co by konkrétně znamenala pro každého jednoho člověka? Prostě by přišel, vzala by se mu krev, odeslala se do USA a pak by se mu píchla jiná krev, která by napravila celý jeho problém? A jsou tam nějaká rizika?

Je to zhruba tak, jak stručně popisujete. Cílem je vnést do lymfocytů pacienta umělou genovou informaci, která zajistí tvorbu specifického receptoru, který je schopen identifikovat již zmíněné autoreaktivní lymfocyty. Jejich rozpoznání vede k následné likvidaci těchto patologických buněk. Všechny ostatní buňky imunity přitom zůstanou zachovány. Tato terapie je již několik roků používána v hematoonkologii. Její aplikace nepředstavuje výraznější riziko. Pokud nastanou komplikace, jsou řešitelné. V žádném případě se není třeba bát genových manipulací. Ty mají pouze „vyzbrojit“ lymfocyty pacienta, aby likvidovaly patologické buňky.

Pakliže by tahle terapie byla skutečně úspěšná, existuje nějaká naděje na pomoc těm, které už RS dostala třeba na invalidní vozík?

Je ohromný pokrok v možnostech, jak ovlivnit léčebně poškozující zánět u nemocných s RS. Před zhruba 20 – 25 lety to byla osudová diagnóza a nebyly žádné nástroje, jak nezvratný poškozující zánět ovlivnit. To se změnilo. V současné době je k dispozici cca 16 léčiv, které jsou schopny omezit poškozující zánět. Je velké štěstí pro pacienty s RS v ČR, že je zde vytvořena síť specializovaných center, kde je těmto nemocným péče na nejvyšší úrovni srovnatelné s vyspělými zeměmi světa poskytována. Velkou zásluhu na tom má prof. MUDr. Eva Kubala Havrdová, CSc.

Léčba přináší vysokou kvalitu života většině nemocných s RS. Bohužel, u některých nemocných se poškozující zánět nedaří léčebně ovlivnit a dochází u nich k neurodegenerativním změnám. Tito nemocní už nemohou z nově zaváděných léčebných postupů profitovat.

Jak dlouho celý proces od odebrání vzorku pacientovi po vyléčení trvá? Zkrátka, za jak dlouho po ukončení terapie by lékař mohl říct větu: Jste vyléčen?

Opět podle zkušeností v onkologii lze pouze odhadnout, že po aplikaci těchto nových léčiv bude zapotřebí nejméně 1 rok, aby účinnost terapie byla vyhodnocena. 

Kterých nemocí konkrétně by se léčba týkala? Dosáhl by na ni každý?

Z klinického pohledu to budou nově diagnostikovaní pacienti, u kterých ještě nedošlo k poškození nervových struktur. Pravděpodobně bude platit „čím dříve, tím lépe“. Zásadním omezením do budoucna bude cena těchto nových léčebných postupů, která se pohybuje v hematoonkologii okolo 10 milionů korun. Dostupnost je zatím zajištěna. Je otázka, zda finanční zdroje našeho zdravotnictví budou stačit do budoucna.

Kdybychom vzali třeba cukrovku. Tahle terapie by dokázala vyléčit i ji?

Je třeba oddělit cukrovku II. typu, která postihuje starší lidi. Ta nemá imunopatologický charakter. Diabetes I. typu, který je autoimunitním onemocněním, není zatím zkoumán.

V současnosti se o oné léčbě mluví v souvislosti s Hradcem Králové. Pokud by byla tak úspěšná, jak se o ní mluví, za jak dlouho by mohla být běžnou praxí v dalších nemocnicích?

To byla opět zkratka způsobená šikovným střihem. V Hradci Králové ani jinde v ČR nejsou, podle mých znalostí, postupy buněčné terapie autoimunitních chorob realizovány. To se však může rychle změnit. Je snaha o rozšíření klinických studií do dalších zemí.

Je to pomoc, která by byla pro každého, hrazená pojišťovnou, nebo…?

Je mimo realitu většiny občanů ČR, aby si tyto finančně náročné léčebné postupy platili ze svého. Je úžasné, že i přes různé obtíže jsou všichni pojištěnci v ČR léčeni i velmi drahými léčivy bez spoluúčasti.

V čem je tahle terapie jiná oproti těm, které byly doposud? Tedy pokud cokoliv na podobné bázi bylo… A kdo na ni přišel?

Jak už jsem zdůraznil, všechny dosavadní postupy, často velmi úspěšné, tlumí poškozující zánět. Neřeší podstatu onemocnění RS, tj. autoimunitu. Odstranění autoreaktivních lymfocytů je cílem těchto inovativních léčebných postupů.

Coby profesionál na slovo vzatý máte o všem v souvislosti s autoimunitními onemocněními přehled. Je nějaká z mnoha teorií o jejich původu, k níž se dnes nejvíce přikláníte?

Z obecného pohledu jsou autoimunitní imunopatologické nemoci výsledkem souhry mnoha okolností, které nelze individuálně vyhodnotit. Vždy, ve větší nebo menší míře, hraje roli genetická predispozice. Spouštěcím faktorem může být i banální infekce, především virová. Roli hraje i životní styl, výživa, pohyb a mnoho dalších proměnných, které nelze popsat jako celek.

Kdybyste srovnal období, kdy jste s autoimunitními onemocněními začínal a dnes. Kde jsou ty největší rozdíly?

Prožil jsem úžasné období. Během 40 let došlo k tak hlubokému poznání fungování imunity, že výsledkem jsou možnosti stanovit biomarkery nemoci a především možnosti účinných léčebných zásahů.

V čem Vám přijdou autoimunitní onemocnění zajímavá?

Pro mě je fascinující právě komplexnost autoimunitních chorob. Na rozdíl od jiných nemocí, o které se nemocný „zaslouží“, např. přejídáním, kouřením atd., jsou nemocní s autoimunitními chorobami naprosto nevinní.

Jakou roli u nich hraje mikrobiom? V jednom rozhovoru jste jej označil za druhý lidský mozek…

O úloze především střevní mikrobioty k různým imunopatologickým nemocem máme v současnosti mnoho údajů. Lze poradit rozumný způsob výživy, který může střevní mikrobiotu pozitivně ovlivnit.

Lze se o Vás dočíst, že se zaměřujete hlavně na imunofenotypizaci krevních malignit a na patofyziologii zánětové reakce. Můžete nám vysvětlit, co přesně si pod tím představit?
Velmi zjednodušeně lze říci, že imunofenotypizací mapujeme molekuly, které jsou vyjádřeny na povrchu buněk krevního původu. Prokazovat můžeme i molekuly, které se nacházejí uvnitř buněk, v cytoplazmě nebo jádře.
Prokazujeme je pomocí monoklonálních protilátek, které jsou úžasným nástrojem používaným pro vědecké účely, ale také pro diagnostiku i léčbu. K mapování buněk krevního původu používáme technologii zvanou průtoková cytometrie. Jejím prostřednictvím jsme schopni identifikovat přítomnost určitých molekul na krevních buňkách. Hlavním cílem je nalézt nádorově změněné krevní buňky, tj. buňky leukemií nebo lymfomů. Buňky krevních malignit umíme nalézt v různých biologických materiálech, kostní dřeni, krvi a dalších. Imunofenotypizace je klíčovou diagnostickou metodou, která výrazně posiluje možnost hematoonkologů určit diagnózu a zahájit optimální léčbu. Protože analyzujeme velké počty buněk (i stovky milionů), můžeme najít reziduální nádorové buňky, které přetrvávají po léčbě. V souvislosti s buněčnou terapií již několik roků sledujeme uměle konstruované buňky, tzv. CAR-T, které jsou konstruovány s cílem léčit nemocné s krevními malignitami. Po aplikaci jsme pomocí imunofenotypizace schopni určit jejich počet a dynamiku přetrvávání. To je podstatné pro úspěch léčby. Podobným způsobem se budou v budoucnu monitorovat i buněčné konstrukty, které jsou používány pro léčbu autoimunitních nemocí, včetně RS. Jsme tedy už nyní připraveni poskytnout toto diagnostické zázemí.

Problémy s imunitou má stále více lidí, dveře ordinací alergologů se netrhnou. Čím to podle vás je?

Je to jistě způsobeno skokovou změnou životních podmínek lidí, žijících v rozvinutých zemích. Během cca 3 generací je všechno jinak, s ohledem na stravování, životní podmínky, pracovní nasazení atd. Výsledkem je ztráta homeostatických regulací a rozvoj různých imunopatologií.

Jakou radu k lepšímu životu byste dal pacientům s roztroušenou sklerózou a dalšími autoimunitními onemocněními?

Zdravý člověk nemocnému může poradit pouze s omezením, protože neprožívá trápení, které prožívají nemocní s RS. Doporučuji přijmout skutečnost, že RS je vážná nemoc. Přitom je třeba mít na paměti, že pro většinu nemocných máme k dispozici léčiva, která významně pomohou a zlepší kvalitu života. Doporučuji sdílet svoje životní zkušenosti s ostatními nemocnými v rámci organizací Roska.

A závěrem mi dovolte ještě poslední otázku: Máte nějaký vzkaz pro pacienty s RS?

Máte naději.

Zdroj: www.roska.eu 

Lidé na otevřeném trhu práce nemají povinnost sdělovat zaměstnavateli údaj o svém postižení. Právní úpravu vyjasnil zástupce ombudsmana

Člověk s postižením by měl sám rozhodnout, komu sdělí informace o svém zdravotním stavu. Výjimku tvoří pouze případy, kdy z důvodu postižení potřebuje upravit pracoviště nebo pracovní podmínky. Od 1. ledna 2025 byla také zrušena povinnost zaměstnanců sdělovat zaměstnavateli informaci, že pobírají invalidní důchod pro invaliditu 1. a 2. stupně. Příjemci invalidního důchodu 3. stupně tuto povinnost nadále mají.

K vysvětlení právní úpravy pro potřeby otevřeného trhu práce a přijetí změny zákona přispěl zástupce ombudsmana poté, co se na něj obrátila organizace pomáhající nalézt práci lidem s duševním onemocněním. Její klienti čelili při pracovních pohovorech dotazům o diagnóze, a zda pobírají invalidní důchod. 

Uchazeči o zaměstnání či stávající zaměstnanci nemusí svým nadřízeným hlásit údaje o svém postižení. Se zdravotním stavem uchazeče o zaměstnání by se měl seznámit pouze lékař během vstupní prohlídky. Ten pak na základě provedené zdravotnické kontroly může vyhodnotit, že uchazeč o zaměstnání není způsobilý k výkonu dané práce z důvodu postižení. „ Vnímám, jak náročné může být pro člověka s duševním onemocněním sdělit na pracovišti citlivé informace. Mnohdy je to spojeno s řadou předsudků. Pro zaměstnavatele je ale klíčový fakt, zda je uchazeč zdravotně způsobilý k výkonu práce, kam má být zařazen. Pokud zaměstnanec bude vyžadovat přiměřená opatření, například zkrácení pracovní doby nebo častější přestávky v práci, měl by zaměstnavateli říct, že důvodem jsou potřeby plynoucí z jeho postižení. Pak je to na vzájemné domluvě a dialogu mezi oběma stranami,“ vysvětlil zástupce ombudsmana Vít Alexander Schorm. 

Zástupce ombudsmana danou věc průběžně konzultoval s Ministerstvem práce a sociálních věcí, které mu vyšlo vstříc a připomínky zapracovalo do novely zákona o nemocenském pojištění. Od ledna letošního roku skončila povinnost hlásit zaměstnavateli pobírání invalidního důchodu 1. a 2. stupně, u 3. stupně je to i nadále povinné. „Zjistili jsme, že se povinnost týkala celkem 95 800 zaměstnanců. Pokud tak neučinili, mohla okresní správa sociálního zabezpečení udělit zaměstnancům pokutu ve výši 20 000 Kč. Tato povinnost administrativně zatěžovala zaměstnavatele, proto jsem podnikl potřebné kroky, aby byla tato povinnost zrušena. Vítám také kladný přístup ze strany ministerstva. V zájmu nás všech je, aby se lidé s postižením cítili na trhu práce dobře,“ uvedl Schorm. 

Vyjasnění právní úpravy uvítala také předsedkyně organizace Revenium Hana Potměšilová, která je odbornicí na začleňování a potřeby lidí se zdravotním postižením na trh práce a této problematice se dlouhodobě profesně věnuje. „Tímto krokem jsme pomohli spoustě lidem k tomu, aby se cítili jako důstojná součást na trhu práce. Vždyť je tu nemalá část lidí, kterým do života přišla nějaká diagnóza a má dlouhodobě problém i jméno nemoci vůbec vyslovit. Jsem proto ráda, že zástupce ombudsmana pomáhá téměř desetině populace, která má zkušenost se zdravotním postižením nebo znevýhodněním, udržet si práci nebo usnadnit vstup do pracovního procesu,“ uvedla Potměšilová. Nadační fond Revenium se zabývá materiální a finanční pomocí pro osoby se zdravotním postižením a znevýhodněním. 

Zaměstnavatelé a zaměstnanci by k sobě měli být především otevření a naslouchat si, jak konstatoval Schorm. Zaměstnavatel by měl vytvořit podmínky už od náboru a profilovat se jako přátelský a začleňující. Dále z toho pro něj plynou výhody, jako je například uplatnění slevy na pojistném a na sociální zabezpečení či započtení k povinnému podílu 4 % na zaměstnávání lidí s postižením. „Nejvhodnější je, aby člověk s postižením sám sdělil zaměstnavateli, že má invaliditu 1. nebo 2. stupně. Zaměstnanec by měl už od začátku mít pocit, že je přijímaný a že invalidita nebude mít negativní dopad na jeho pracovní uplatnění,“ doplnil Schorm. 

Počet lidí s postižením ve věku 20-64 let na českém trhu práce

• 202 800

• z toho 73 600 lidí s postižením pracuje a nepobírá invalidní ani starobní důchod

Zdroj: Český statistický úřad, 2019 

Kdo je považován za člověka s postižením?

• Člověk, který má tělesné, smyslové, mentální, duševní nebo jiné postižení, které mu brání nebo může bránit v jeho právu na rovné zacházení například v oblasti práce a zaměstnání.

• Některá postižení jsou viditelná (typicky tělesná), jiná naopak ne. Typickým příkladem „neviditelného“ postižení je duševní onemocnění (deprese, bipolární afektivní porucha nebo paranoidní schizofrenie).

• V Česku žije 1 152 000 lidí s postižením. Jedná se o 13 % z celkové populace.

• U více než poloviny z nich (56 %) byl zhoršený zdravotní stav posouzen lékařem a byl jim přiznán invalidní důchod, příspěvek na péči nebo získali průkaz osoby se zdravotním postižením.

Zdroj: Český statistický úřad, 2019

V čem mohou spočívat úpravy pracovního režimu či pracoviště pro zaměstnance s postižením?

• Upravený pracovní režim může mít podobu odlišného rozvržení pracovní doby, delších či častějších přestávek v práci nebo práci z domova.

• Upravený pracovní režim nemá, ale z důvodu postižení by ho potřebovalo 19 700 zaměstnanců s postižením.

• Úpravy pracoviště mohou spočívat v úpravě nábytku v kanceláři, odhlučnění, výměně osvětlení či poskytnutí speciálního softwaru či jiné kompenzační pomůcky.

• Celkem 11 700 zaměstnanců s postižením by úpravy pracovního prostředí uvítalo, ale nemá ho.

Zdroj: Český statistický úřad, 2019

Jaký je rozdíl mezi otevřeným a chráněným trhem práce?

• Chráněný trh práce tvoří zaměstnavatelé, kteří zaměstnávají více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců.

• Úřad práce ČR s těmito zaměstnavateli uzavírá písemnou dohodu o jejich uznání za zaměstnavatele na chráněném trhu práce a přispívá jim na mzdy zaměstnanců.

• V praxi se lze setkat s nepřesnými označeními jako „chráněná dílna“ či „sociální podnik“.

• Otevřený trh práce tvoří zbývající zaměstnavatelé jak ve veřejném (úřady, školy, instituce), tak i soukromém sektoru (obchodní společnosti). Tvoří většinu zaměstnavatelů v Česku. 

Zdroj: https://www.aktivnizivot.cz/2025/03/12/lide-na-otevrenem-trhu-prace-nemaji-povinnost-sdelovat-zamestnavateli-udaj-o-svem-postizeni-pravni-upravu-vyjasnil-zastupce-ombudsmana/